THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Poslední výlisek z dílny bratří Greywolfů a jejich POWERWOLF slaví již nějaký ten pátek úspěchy nejen v rodném Německu a je nutno říct, že poprávu. V časech, kdy se heavy/power metalu už dávno nedaří automaticky jen z toho prostého titulu, že je heavy/power metalem, je totiž nezbytné hojně přihazovat něco „navíc“, aby dotyční mohli myslet na úspěch, což čtvrté řadové album skupiny „Blood Of The Saints“ činí nepochybně ve všech směrech. Předně, jako už tradičně, přímo hýří nábožensko - vlkodlačími motivy, jež doplněny o dramatické varhany a četné citace v latině (zde zejména velmi často zařazované „halleluja“, vyslovované jako „halíluja“) celé nahrávce dodávají skutečně goticky majestátní výraz, byť je pochopitelně zřejmé, že nic z toho, co se objevuje v textech, není až tak úplně myšleno vážně („Dead Boys Don´t Cry, No Wonder Why...“). A za druhé, za druhé je to vše pěkně úhledně sestříháno do skutečně zvučného invenčního kabátku, což je o to cennější, že, jak jsem již zmínil, kloudný nápad aby dnes v těchto vodách člověk pohledal s velmi zvětšujícím drobnohledem. Samozřejmě, že i aktuální kusy POWERWOLF mají za sebou už nějakou tu historii, ale to absolutně nebrání tomu, aby zkušenou autorskou rukou vedeny (a podpořeny skvělým hlasovým projevem rumunského vokalisty Attily Dorna) nedaly dohromady některé opravdu výstavní těžcekovové výlisky. Vždyť schválně, vezměme si takové „Sanctified With Dynamite“, „We Drink Your Blood“, „Son Of A Wolf“, „All We Need Is Blood“ či již citovanou „Dead Boys Don´t Cry“. Úžasný vlkodlačí kvapík, jen co je pravda!
8 / 10
Call Of The Wild (2021)
Metallum Nostrum (2019)
The Sacrament Of Sin (2018)
Blessed & Possessed (2015)
Preachers Of The Night (2013)
Alive In The Night (Live) (2012)
Blood Of The Saints (2011)
Bible Of The Beast (2009)
Lupus Dei (2007)
Return In Bloodred (2005)
POWERWOLF se pohybují v oblasti jednoduchého heavy metalu, který má za úkol bavit především zpěvnými burácejícími refrény a v případě POWERWOLF i trochu děsit textovou složkou pojednávající o církvi, vlkodlacích, vlcích a jiných dětech noci. Oba ukazatele POWERWOLF splňují měrou vrchovatou, a to především díky nepřehlédnutelnému a nepřeslechnutelnému frontmanovi Attilovi Dornovi.
Album se velmi dobře poslouchá a do ucha vám padne hned na první poslech, s čímž je ovšem spjat vysoký faktor oposlouchatelnosti. Mustr v podobě "posadit posluchače hned zkraje na zadek refrénem" je poměrně průhledný. Album je přesto nebo právě proto jako stvořené k dovádění pod koncertním pódiem.
Pro mne nejlepší album v tomto stylu v roce 2011. A textová složka... paráda. All we need is BLOOD BLOOD BLOOD !
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.